Duben 2008

Amazing-KungFu show

23. dubna 2008 v 15:26 | Bruce Lee

Taj ji

19. dubna 2008 v 19:29 | Bruce Lee |  Tai Chi
Tchaj-ťi čchuan" (jeden z hlavních směrů čínského bojového a pohybového umění kung-fu) je klidná a uvolňující pohybová terapie. Tchaj-ťi znamená "největší zákon", čchuan značí pěst. Původ tchaj-ťi zamlžují mýty a legendy. Za zakladatele bývá považován taoistický mnich Čang San-Feng, který žil ve 12.století. V literatuře se však již mnohem dříve objevují zmínky o bojových uměních, která obsahovala prvky pozdějšího tchaj-ťi. Podle jiné verze vznikalo tchaj-ťi jako vnitřní, severní styl na konci dynastie Ming ve vesnici Čchen-ťia-kou. Zde se předtím při častých bojových potyčkách vždy užívaly rychlé údery a kopy, respektive energické pohyby. A tak si obyvatelé osvojili jeden z principů čínské filozofie, podle něhož to silné a tvrdé bývá poraženo slabým a měkkým. Nadále nacvičovali mírné, přiměřené akce, které za sebou řadili do rytmického a harmonického pohybového celku. Tchaj-ťi čchuan se v mnoha detailech podobá směrům a bojovým technikám popsaným v "Čhüan-ťing". V této knize známého generála dynastie Ming se píše o 16 boxerských školách. Podle některých domněnek byly prvky těchto boxerských stylů v tchaj-ťi čchuan sloučeny a dále rozvíjeny jako nový směr. Dnes se v tchaj-ťi rozlišuje několik stylů, které se vyskytují ještě v mnoha variantách. Tradiční styl čchen vznikl přibližně v roce 1650 v rodině Čchen. Ostatní styly se vyvinuly z něj. Cviky se provádějí v rozličném tempu a působí bojovně. Styl jang se vyznačuje pomalými a uvolněnými pohyby - hlavní důraz je kladen na zdravotní aspekt prostorových pohybů. Tomuto stylu vyučoval poprvé okolo roku 1800 Mistr Jang Lu-čchan na císařském dvoře a dodnes je rozšířen v celé Číně. Jednodušší variantou je nácvik 37 figur a 13 pohybových struktur s partnerem a bez něj. "Forma" se skládá z 60 přesně prováděných pohybů. Tyto pohyby celého těla s neustálým přenášením těžiště (otáčení, uhýbání, tahání, pokud člověk čelí útoku atd.) a příslušné techniky paží slouží meditačnímu hloubání, tzn. prožití vnitřní síly čchi (= životní síla). Pro styl jang jsou typické "push hands", tzn. odražení soupeře. Náplní výuky měkkých a kompaktních stylů wu jsou četná cvičení ve dvojicích ("sunoucí se ruce") a také techniky meče a kopí. Vyučuje se rovněž vějířová forma. Styl sun se vyznačuje hbitou zručností obou zúčastněných bojovníků. Styl Peking je zjednodušená, jednotná forma, která se i v současné Číně těší velké popularitě. Sestává z 24 pohybových sekvencí, které se provádějí za doprovodu klasické čínské hudby. V Evropě je tchaj-ťi známé také pod označením "13 pohybových forem" přičemž tyto formy představují osm základních způsobů držení rukou a pět postojů těla. Tchaj-ťi je v čínském a západním lékařství známé jako jemná, ale účinná metoda, pomocí níž lze stabilizovat krevní oběh a posílit vnitřní orgány. Uvolnění těla následuje při koncentraci na cvičení. Základními cíli tchaj-ťi jsou: zachování zdraví, sebeobrana a meditace. Aspekt bojového umění má u tchaj-ťi pořádný význam, lze jej však vypozorovat v některých útočných a obranných pohybech. Namísto tvrdosti přichází ke slovu klidná opatrnost, která má vést k uvolnění a trpělivosti. Při tchaj-ťi čchüan by měl cvičící stát zpříma a uvolněně. Pohyby vycházejí z "tan tchien" (korejsky tan jen, japonsky tanden), což znamená centrum energie v břišní oblasti. Pažemi a dolními končetinami se za otáčení trupu provádějí pohyby. Každá jednotlivá akce následuje jako pohyb celého těla. K provádění pohybů se nepoužívá síly, projevují se jako harmonicky plynoucí pohybové průběhy s pomalým rytmem. Tchaj-ťi čchüan staví na principech jin a jang (spolupůsobících a vzájemně se potírajících sil). Tvrdé a poddajné pohyby a klidové fáze na sebe měly harmonicky navazovat. Účelné pohyby rukou, předloktí, ramen, boků a dolních končetin připomínají pomalý tanec. Cvičit lze samostatně, ve dvojicích (trénink s partnerem) nebo ve skupinách. Síla a tvrdost nehrají žádnou roli, naopak svou důležitost má sled pohybů a přesnost jejich provedení. V tcahj-ťi se rozlišuje 18 učebních stupňů, které na sebe navazují. Cvičící proto mají před sebou učební látku na mnoho let. Z množství možných postavení ovládá trénovaný jedinec zhruba několik stovek. Při realizaci rozličných pohybových struktur jsou namáhány všechny svaly, šlachy a klouby v těle. Tím tchaj-ťi zlepšuje, respektive zachovává ohebnost trupu. Jednota dýchání a pohybu způsobuje nepřetržitý tok "čchi" tělem. Tato vyváženost mírných a vyvážených akcí je základem k zachování zdraví a ke zvyšování životní energie. Tchaj.ťi čchuan zdokonaluje člověka podle rčení: Ohebný jako dítě, silný jako dřevorubec a klidný jako mudrc. Při problémech s páteří a bolestí v týlu a oblasti ramen přispívá tchaj-ťi s úspěchem k prevenci a rehabilitaci. Tchaj-ťi příznivě působí na klouby a vazy, jeho zdravotní účinky jsou nesporné. V Číně se této zdravotní gymnastice věnují miliony lidí, staří i mladí, ženy i muži, a s cvičícími se lze setkat vždy po ránu v parcích, podnicích, na ulicích, náměstích i nádražích. Tchaj-ťi čchuan se lze naučit v každém věku, přičemž žádný jiný sport nepěstuje tolik starších lidí jako právě tento.

Viet vo dao

19. dubna 2008 v 19:28 | Bruce Lee |  Viet Vo Dao
Moderní vietnamské bojové umění Viet vo dao vzniklo ze starých tajných umění buddhistických mnichů. Tradiční bojové praktiky země byly v roce 1938 sloučeny do jednotného systému. Viet vo dao (Viet - Vietnam, vo - bojové umění, dao - učení) se provozuje jako sport a nacvičuje se rovněž za účelem sebeobrany. Součástí výuky je nácvik kopů, úderů pěstí (které jsou vedeny po obloukové dráze) technik porazů i užívání zbraní (binh khi) - tj. tyčí,cepů (long gian), nožů a krátkých mečů. Zápasníci trénují s dřevěnými panáky a pytli s pískem, jsou velmi rychlí a hbitě a pružně střídají své pozice. Ruce podle potřeby používají jako ptačí zobák (škola kohoutího boje). Velký důraz je kladen na dechová cvičení a posílení vnitřní energie "khi". Při Viet vo dao se vyučuje rovněž formám (quyen), které se zaměřují na quyen tap - jednoduché formy, quyen co - tradiční formy, quyen tan - bojové formy. Soutěže ve Viet vo dao se skládají ze dvou částí: 1. předvedení quyen, 2. zápas s použitím ochranné výzbroje. Zápasníci se řídí následujícími pravidly: Celý hrudník je zásahovou plochou pro údery pěsti a nohou. Dovoleny jsou lehké kontakty proti hlavě, zakázáno je použití loktů a kolen i údery hranou dlaně z otočky. V případě zranění soupeře následují ubrání bodů, přičemž viník bývá v závažných případech dokonce diskvalifikován. U Viet vo dao existují čtyři žákovské stupně (cap) a 10 mistrovských (dang).

Aikido

19. dubna 2008 v 19:23 | Hoang |  Aikido
" Pod nebem není nic měkčího a ústupnějšího než voda. Útočí-li však něco tvrdě a pevně, nic jí neodolá. Nic ji nemůže změnit. "
Aikido velmi významně ovlivnil styl zvaný daitoryu aikijutsu, který vznikl v Japonsku už v 9. století. Původně se toto umění předávalo pouze mezi členy jednoho ze samurajských rodů. První, kdo daitoryu aikijutsu prezentoval veřejnosti byl samuraj Sokaku Taked, který ho V roce 1905 začal vyučovat na ostrově Hokkaido. Takeda byl skutečný válečník, který byl vždy ve střehu a nikdy nejedl jiná jídla, než ty, které mu připravil jeho žák. Připisuje se mu také založení skupiny Jakuza, což byli samurajové přeměněné na gangstery.
Jedním z Takedových žáků byl také pozdější zakladatel aikida - Morihei Ueshiba, který v té době působil na ostrově Hokkaido jako vůdce skupiny osadníků se zaměřením na těžbu dřeva. Ueshiba si aikijutsu osvojil a upravoval si ho ke svému osobnímu duchovnímu a tělesnému rozvoji. Další ovlivnění stylu nastalo v době, kdy Ueshiba ve svých 36 letech propadl náboženské sektě Omoto-kyo. Prvky bojového umění daitoryu aikijutsu a náboženství Omoto-kyo Ueshiba spojil a vytvořil vlastní systém aiki-džúdžucu, které později přetransformoval na aiki-budo (rozdíl mezi džucu a do je v tom, že styly džucu jsou zaměřeny na skutečný boj v protivníkem, kdežto styly do jsou zaměřeny na formování osobnosti). Během druhé světové války se Ueshiba zaměřil na hlubší studium náboženství Omoto-kyo a V roce 1942 přišel s definitivní podobou dnešního aikida jako duševní disciplínou.
Ve stylu aikido neexistují sportovní disciplíny, ve kterých by se cvičenci mohli poměřit. A tak cvičení v aikido se přenáší na řízené nácviky,ve kterých si cvičenci vylepšují pohybové a pádové prvky systému, nejrůznější pákové chvaty, které využívají minimální potřebné energie k maximálnímu účinku. Cvičenci aikida se však zaměřují na posilování vlastní vnitřní energie a využívají energie soupeře ke zmaření jeho útoku.
Vzhledem k tomu, že cvičení aikido se zakládá především na přesných a ladných obranných pohybech a vzhledem k nebezpečnosti některých obranných technik se prvky aikido dají velmi těžko nacvičovat proti maximálně rychlému a důraznému útoku. Proto v Japonsku vznikly další paralelní druhy k aikido a to především styl Jošin a styl Tomiky. Jošin má silně praktický aspekt reality boje, zatímco Tomiki se dělí na sebeobranu a sportovní aplikaci.
Do Evropy se aikido dostalo přes Francii před třiceti lety. U nás se s prvními kontakty s aikido setkáváme až v sedmdesátých letech. Teprve v roce 1980 byly prvky aikida oficiálně zařazeny do vysokoškolské výuky FTVS. První veřejná ukázka a trénink aikida proběhly v Praze v roce 1986 pod vedením Giorgio Veneriho z Itálie (5. DAN). Pokus založit první celostátní organizaci aikido v naší zemi byl učiněn v roce 1990 na základě aktivit oddílu TJ Spoje Praha, tehdy organizace sdružovala 9 oddílů. V současné době je nejvyšším orgánem Česká asociace aikido ČAA), která je členem mezinárodní organizace aikido (IAF).

Kung-Fu/Wu-Shu

19. dubna 2008 v 19:20 | Bruce Lee |  Wushu
Ve světě se dnes používá pro druhy čínských bojových umění mnoho názvů. Jeden ze starých systémů zabývající se tělesnou zdatností se jmenoval "čchi-kung". Z tohoto slova podle všeho vzniklo označení "kung-fu" (tvrdá práce), které se v Evropě postupně stalo zastřešujícím pojmem. V samotné Číně jsou však bojová umění označována termínem "wu-shu". "Kung-fu" nezahrnuje pouze bojové umění a péči o tělesnou zdatnost, ale jeho součástí jsou také filozofické a medicínské aspekty. V Číně se stalo národní tradicí. Zdraví a mírnost obyvatelstva byly po dlouhá tisíciletí základem k rozvoji vnitřní síly říše. Číňané usilovali o udržení fyzické kondice rovněž v časech míru, a to předepsanými tanečními pohybovými cvičeními. Cviky měly za úkol utužovat životní sílu a zajistit jednotu těla a ducha. Čínskému obyvatelstvu bylo pěstování takových "tanců" k udržení tělesného zdraví nařízeno již za dob císaře Chuang-ti (3. tisíciletí př. Kr.). Kromě toho Číňané provozovali staré zápasnické umění "tüe-ti". Protože v Číně se všeobecně věří, že cílevědomý pohyb může mít léčivý vliv a utužovat sílu, vyvinuly se rozličné léčebně gymnastické systémy a dechová cvičení. Jeden z těchto systémů rozvinul lékař Chua Tchuo (190-265 po Kr.). Zhruba ve stejné době byl v Číně zaveden vojenský sport "ťiäo-li". Okolo roku 520 přišel do Číny 28 patriarcha indického zen-buddhismu Bódhidharma a zabydlel se v klášteře Šao-lin v provincii Che-nan. Učil šaolinské mnichy tělesným cvičením, pomocí nichž předcházel rychlé únavě v průběhu dlouhých meditací, a udržoval je ve fyzické kondici. Vzhledem k potřebě umět se bránit praktikovaly se rovněž údery, obrany, porazy, kopy a také staré techniky tyčí, cvičení tedy sloužila k obraně a zachování zdraví. Klášter Šao-lin, místo vzniku zen-buddhismu v Číně, měl pohnutou historii. Stál několikrát v centru čínských bojů o moc, proslul svého času velkým vlivem a měl vlastní válečné vojsko. Třináct šaolinských mnichů údajně zachránilo císaře Li Š´mina. Vliv tohoto řádu se později snížil. Klášter byl vypálen a nakonec zcela zničen. Unikvší mniši se pak pravděpodobně stali zakladateli tajných čínských spolků (triád) a v jiné provincii Fu-ťien založili druhý klášter Šao-lin. Žáci kláštera skládali zkoušky, které mj. sestávaly z probíhání chodby, v níž byly postaveny dřevěné figuríny znázorňující postavy s pěstmi, noži, oštěpy atd. Ty se po kontaktu se zkoušeným daly do pohybu a při běhu jej atakovaly. Na konci chodby musel zkoušený ještě odsunout dvě rozžhavené nádoby, přičemž mu byly do paží byly vypáleny symboly draka a tygra. Za doby dynastie Tchang (618-907) museli důstojníci skládat zkoušku wu-šu. Další velký rozmach zaznamenalo wu-šu za dynastie Ming (1368-1644). Známý čínský generál popsal tehdy 16 různých bojových stylů holýma rukama a dalších 40 s použitím zbraní, mezi něž patřili šerm a lukostřelba, které se rovněž v Číně pěstovaly. Všechny tyto styly detailně popsal a doplnil ilustracemi ve své knize. Na konci dynastie Chan vznikl tvz. "systém dlouhé pěsti". Kung-fu se ve stejné míře jako bojovým uměním -resp. sebeobranou - zabývá zdravotní gymnastikou a tělesnou zdatností. Kung-fu slouží k prevenci a léčbě nemocí a k utužování psychické stránky. Jeho cílem je dovést všechny části těla k vzájemné harmonii a na základě toho zachovat tělesné zdraví. Je založen na střídání útoku a obrany, pohybu a klidu, elegance a tvrdosti. Kung-fu je v Číně značně rozšířeno, je velmi populární a lze jím dosáhnout pozoruhodných léčebných úspěchů. Kung-fu je založeno na myšlenkách taoistické filozofie: Jednat mírně, ale v případě potřeby zůstat tvrdý (voda přemůže kámen!) a vlastním úsilím dosáhnout vnitřní rovnováhy. Wu-šu se dělí na početné disciplíny a tvoří je množství technik rukou, nohou i zbraní. Jako sport se provozuje jednotlivě nebo ve dvojicích, respektive útočník a obránce realisticky a na způsob boje s cvičí. Rozlišují se ofenzivní a defenzivní formy pohybu, vnitřní (plynulé pomalé) a vnější (energické, ovlivněné buddhismem) a také severní a jižní styly. Zakladatelem "měkkého" směru kung-fu byl dostupných informací taoistický mnich Chuen Salm Fung (Čang San-feng). Styly tohoto druhu, jako tchaj-ťi čchuan (24 pohybů stínového boxu), pa-kua nebo sing-i mají svůj základ v principu jing/jang a učí uhýbat nebo se přizpůsobovat. Ostatní styly jsou založeny na pozorování přírody a zvířat nebo mytologických myšlenkách a zahrnují rovněž užití síly a houževnatý odpor. Čína je nesmírně velká země a životní podmínky v různých krajích ovlivnily i vývoj bojových umění. V severní Číně (kde rovněž leží klášter Šao-lin) působí tento bojový styl dynamicky a impozantně - lidé v této oblasti dávají přednost jeho přímému použití. Vychazejí s širokého postavení a prostorové techniky dolních končetin. Číňané z jihu země se zase chovají zdrženlivěji a útokům se raději vyhýbají. Bojují v nízkém postavení a užívají silových technik paží z "čínského boxu", jimiž se snaží zasáhnout vitální body protivníka. Směsice rozličných stylů a učebních metod není zcela přehledná. Jsou známé styly "opilého muže", nejrůznějších zvířat (styl tygra, leoparda, hada atd.) a také formy "dlouhé pěsti" či "meče". Někteří příznivci kung-fu k nacvičování svých technik používali tréninkových dřevěných figurín nebo trénovali ve stoji na kůlech. Sing-i je jedním z populárních vnitřních stylů čínského boxu, přičemž k zasahování protivníka dochází po nejkratší možné dráze a jsou při něm napodobovány pohyby 12 zvířat. Pa-kua, další z vnitřních stylů, má svůj základ v osmi cestách I-ťing. U kung-fu hung-gar (chung-ťia) stylu z jihu Číny, který založil Hung Hay kwun (Chung Che-kung), jsou známé následující formy_ fuk ku kune. Kung-fu orlího rápu, severení styl, byl založen generálem Juo Fej (1103-1141). Choy Lee Fut (založil Chan Heun z King Mui) znamená "jihočínské pazoury" a základem je práce s dřevěnými figurínami. Systém bílého jeřába se vyvinul z bojových cvičení tibetských mnichů (la-ma pchaj), vyznačuje se rozmáchlými švihovými technikami paží (vedenými z boků) a vyžaduje cit pro rovnováhu. Opičí styl kung-fu se praktikoval zřejmě již za dynastie Čching a jeho zakladatelem byl Mai Ki hau (Ma Ťi-chao). Jeden z jeho žáků vytvořil styl "36 cest opice" (san-š´-liou chou tao), čímž prakticky položil základy dnešnímu opičímu boxu. Z toho se vyvinuly v průběhu doby dva další systémy: Tai Shing Bagua (opičí styl osmi diagramů) a chou-čchüan-pchaj (styl opičí pěsti). Charakteristické pro opičí box je mnohostranné využití zakřiveného "opičího drápu" a způsob, jakým bojovník mimikou svého těla a chováním napodobuje opici. Za vesele vyhlížejícími pohyby se však skrývají nebezpečné techniky úderů, kopy na tělo i hlavu, kotouly, přemety. Čchuang-čchüan, islámský styl dlouhé pěsti, je tvořen směsicí technik, které do Číny importovali perští a arabští kupci, a bojových umění Chuejů (čínská národnostní menšina). Šuaj-ťiao, jeden z nejstarších stylů kung-fu v Číně, zahrnuje rovněž umění hodů. Tento čínský zápas je považován za předchůdce těch bojových umění, z nichž se vyvinuly džúdžuce a džudo. Jižní styl Wing Tsun byl údajně založen buddhistickou mniškou Ng Mui, která své znalosti předala děvčeti Wing Tsun. Toto bojové umění, které se rozvinulo zhruba před 250 lety, umožňovalo člověku i bez velké tělesné síly nebo speciální kloubní pohyblivostí (pomocí tlumení a uhýbání) účinně se ubránit. Jeden z principů Wing Tsun tkví v umění co nejrychleji překonat vzdálenost k soupeři a tím mu znemožnit volný pohyb paží a nohou. Dalším z pricipů je současné provedení útoku a obrany. Při tomto bojovém umění se dává přednost intuicim.před stanovenými technikami. U stylu kudlanky nábožné hraje speciální roli "kudlančí dráp", který se používá pro zachytávání soupeřových paží a k zasažení vitálních bodů protivníka. Při stylu draka se napodobují pohyby tohoto bájného zvířete, jako je otáčení, létání nad mraky a mrskání ocasem. Styl draka vyžaduje koordinaci pohybů a probouzí životní enegrii. Kung-fu/wu-šu se v Číně pěstuje po staletí. Vždy po ránu lze příznivce wu-šu vidět v parcích. Vedle starších osob se tomuto sportu věnuje také mnoho mladých lidí. Cvičení se vštěpují reflexivně, aby si zachovali zdraví a kondici. Wu-šu je v dnešní Číně národním sportem. V každé provincii existuje příslušná sportoviště a kurzy. Wu-šu je sportem vyučovaným na školách a univerzitách pod vedením profesionálních týmů (také ve formě sparringu s ozbrojeným soupeřem). Každoročně se v Číně konají četné soutěže a mistrovství wu-šu, při nichž mladí i staří bojovníci demonstrují své umění. Při soutěžích se předvádí buď kompletní sled průběhu pohybu, nebo jednotlivé cviky při souboji. Jedná se o porazy, obraty, skoky, údery, úhybné manévry atd.

Goju-ryu

12. dubna 2008 v 14:12 | Hoang |  Karate
Filozofie Karate Gógen Jamaguči: Filozofie Goju-ryu Karate-dó
"Název stylu Goju-ryu převzal zakladatel Čódžun Mijagi ze starobylého čínského díla Bubiši. Ve složení znaků go (jang) a ju (jin) vyjadřujících přírodní řád je mimořádně důvtipně naznačena jedinečnost filozofie goju. Základní katy Goju-ryu Sančin a Tenšó jsou spojením tohoto go a ju."
"Na první pohled je zřejmé, že při cvičení Sančin je celé tělo včetně nervové soustavy v extrémním napětí a mysl v absolutním soustředění. To je přesně go kata. Na druhou stranu Tenšó je kata, která se cvičí v měkkých křivkách, avšak aniž bychom oslabovali z nás proudícího bojového ducha. Klidně a stále udržujeme explodující ki v celém těle. Takto se realizuje ju. Přes volné přecházení od go k ju a od ju k go, ukazujíc pružné a volné pohyby se sjednocením se s pohyby protivníka se dostáváme na výsosné území zenu, k jemu podobné zázračnosti. Když přijde protivník s go, odpovíme s ju, když přijde s ju, odpovíme s go. Takto ho odmítneme. Toto tajemství Budó je nejpříměji a nejjasněji vyjádřeno v pozicích (kamae) kata Sančin a Tenšó, na ostatní není potřeba hledět."
"Pro udržení jemné intimity vztahu mezi myslí, tělem a dechem, je přirozené nutné, aby nejvnitřnější tajemství Budó a používání dechu prostupovalo celým naším životem. Proto Goju-ryu poskytuje jedinečnou metodu dýchání, jež se vždy provádí před a po začátku cvičení. V Goju-ryu se nazývá "Ibuki". Z jedné strany slouží k posilování kloubů, svalů a z druhé zároveň jako metoda k sjednocení mysli. Na základě vědomého řízení (obvykle nevědomého) dechu nás tato metoda může dovést k nejvýhodnějšímu fyzickému stavu pro sjednocení s pohyby a dechem protivníka."
"V Goju-ryu je mnoho pozic (kamae) pojmenováno podle zvířat - pozice kočky (neko no kamae), psa (inu no kamae), jeřába (curu no kamae), tygra (tora no kamae). Při Ibuki se zaujímá pozice "číhajícího lva". Zvířata při boji zaujímají bojovou pozici bez jediné mezery v obraně a celá jejich duševní a fyzická síla je naprosto koncentrována na boj. V jejich postoji se neodráží obavy nebo pochybnosti jako u lidí. Celým srdcem jsou soustředěni pouze na zničení nepřítele. Zavržení egoismu a zloby, dosažení postoje "odhození těla" (sutemi) v tváří tvář nepříteli je realizování ideálu Budó."
"Říká se, že Goju-ryu je Budó s nejstarším nádechem, a že se toto mocné bojové umění se svými pozicemi zvířat (kamae) a Ibuki předává v ústní tradici ve své původní formě."
(ukázka z knihy Gogena Jamagučiho Karate-dó Kjóhan, z japonštiny přeložil V. Mika)



Goju-ryu a Goju-kai
Často dochází k matení pojmů Goju-ryu a Goju-kai. Goju-ryu je název jednoho z nejrozšířenějších stylů karate, za jehož zakladatele se považuje Čódžun Mijagi. Jeho žák, Gógen Jamaguči, který od Mijagiho dostal 10. Dan a byl jím pověřen k šíření tohoto stylu v Japonsku, založil v roce 1950 organizaci All Japan Karate-do Goju-kai Association (J.K.G.A.). Zkráceně pak Goju-kai.
V našem klubu tedy cvičíme styl Goju-ryu a jsme organizování pod mezinárodní organizací International Karate-do Goju-kai Association (I.K.G.A.), což je mezinárodní odnož již zmíněně All Japan Karate-do Goju-kai Association.
Po smrti Mijagiho došlo pochopitelně k dalšímu přirozenému rozvoji stylu Goju-ryu různými směry a dnes se tak můžeme setkat s mnoha odlišnostmi i v tomto samotném stylu. Tyto změny jsou však spíše kosmetického rázu. Principy a filozofie vycházející z podstaty samotného cvičení zůstává zachována.
Pro odborníky pohybující se ve světě karate je mnohem snazší o někom říci, že cvičí Goju-kai (ne Goju-ryu), protože se tím okamžitě chápe, že cvičí karate Goju-ryu podle organizace Goju-kai, potažmo, že cvičí Goju-ryu karate tak, jak je učeno Góšim Jamagučim (8. Dan, syn Gógena Jamagučiho), nejvyšším představitelem a velmistrem Goju-kai.
Pro ještě větší zmatení pojmů můžeme uvést, že samotná Goju-kai se v roce 1972 rozštěpila. Větev, která odešla z J.K.G.A., přijala jméno Japan Karate-do Federation Goju-kai.
//<![CDATA[ &lt;!-- google_ad_client = "pub-7766158119174271"; google_ad_width = 468; google_ad_height = 60; google_ad_format = "468x60_as"; google_ad_type = "text"; google_ad_channel = "6789670391+7862089930"; google_color_border = "FFFFFF"; google_color_bg = "000000"; google_color_link = "3333ff"; google_color_text = "ff0000"; google_color_url = "3333ff"; //--&gt; //]]>

Sanda

12. dubna 2008 v 14:11 | Hoang |  KungFu

Plně kontaktní systém zápasu
San Shou je čínský termín složený ze dvou části. První část san znamená "volnost", druhá shou označuje "ruce". San Da je synonymum ke slovu San Shou, kde da je výraz pro "úder" a "útok". Ať použijeme slovo San Shou nebo starší výraz San Da, v obou případech to znamená, že mluvíme o flexibilní aplikaci bojových znalostí nebo volném boji.
Je to plnokontaktní bojový sport vycházející z tradičního čínského Wushu a čerpá z jeho nezměrného bohatství. Od roku 1991, kdy se konal světový šampionát ve Wushu, je pravidelnou součástí všech následujících soutěží. V současné době je provozován ve více než 70 státech světa.
San Shou přesahuje hranice a spojuje různé styly bojových umění, zdůrazňuje praktičnost, všestrannost a komplexnost použitelných technik. Primárně je zde zastoupena celá škála úderů, kopů, shozů, podmetů a možnosti zachycení a strhnutí na zem. To vše dává boji vysokou míru reálnosti. Je chybou si myslet, že San Shou je jen další Kickbox, protože strategie boje je daleko rozmanitější a rozsah použitelných technik mnohem větší.
Trénink San Shou je zaměřen převážně na tyto 4 bojové zručnosti:
  • "Da" - (Údery) pěst, dlaň, loket, prsty a hlava
  • "Ti" - (Kopy) kopy, podmety, kolena a přískoky
  • "Shuai" - (Hody, vržení) zachycení, vržení a shozy
  • "Na" - (Uchopení, zajištění) páky na klouby, kontrola soupeře
V Číně se říká: "San Shou shi Wushu de Jinghua" - San Shou je jádro (podstata) Wushu.

Historie Jiu-Jitsu

12. dubna 2008 v 14:08 | Hoang |  Jujitsu
Zemí původu jiujitsu je Japonsko, kde toto bojové umění vzniklo jako pokračování a doplnění samurajského umění meče (kenjutsu). Přesné datum jeho vzniku není známo, stejně jako není znám žádný jeho zakladatel. Stylů, které se věnovaly boji méně ozbrojeného, nebo neobrojeného jedince proti lépe vyzbrojenému útočníku bylo mnoho a postupně se většina jejich technik objevila v jiujitsu, které se nikdy, na rozdíl od některých jiných bojových umění, nebránilo začlenění jakýchkoliv bojových prvků do svého technického potenciálu.
Jujitsu
V kronice Nihonshoki, zpracované v Japonsku roce 720 n. l. za vlády císaře Suinina, je zmíňka o chiarakurabe - zkoušce síly[6]. Není vyloučeno že může jít i o zárodek SUMAI, tedy původního bojového SUMA, o němž někteří tvrdí, že mohlo být výchozím bojovým uměním pro jiujitsu. Zmíňku o jiném z bojových uměních, o nichž se předpokládá, že by mohla být předchůdcemi jiujitsu, obsahuje kronika Denhos sepsaná v Japonsku v 9. století našeho letopočtu. V ní je popsána metoda boje beze zbraně proti ozbrojenému útočníkovi, zvaná jorokumiuchi. Dalšími předchůdcemi jiujitu by měly být styly zvané kumiuchi, tai-jitsu (umění tělesné pohotovosti, velké umění), yawara (jemná pohotovost, věda obratnosti) [1,5], aj. Systematická výuka jiujitsu v Japonsku nastává v období dynastie Tokugawa, někdy na počátku XVII. století[1].
V 19. století v Japonsku, po zániku feudálního řádu, kdy přestala tradiční japonská společnost i tradiční hodnoty platit, nastal úpadek jiujitsu. Kvůli zmíněným sociálním změnám, které poslední japonská revoluce Meiji přinesla, zanechala většina mistrů, (pro něž mimo jiné bylo již obtížné se takto uživit), výuky bojových umění. Pro veřejnost byly školy bujutsu feudálním přežitkem a přestali být oblíbené. Tak jejich návštěvnost poklesla a snížil se i počet škol jiujitsu. S tím byl spojen i nedostatek učitelů[1]. Jeden z nejznámějších mistrů byl Sokaku Takeda (10.10.1859-25.4.1943) u nějž se učil styl Daito-ryu Aiki Jujutsu i budoucí zakladatel AIKIDO Morihei Ueshiba (14.12.1896-26.4.1969. Tohoto zmíněná škola výrazně ovlivnila a promítla se i do jeho Ueshiba-ryu Aikijutsu. V roce 1925 bylo akijujutsu přejmenováno na aikibudo, změnil se jeho charakter a roku 1942 představil Morihei Ueshiba aikido poprvé veřejnosti.)
Pokles popularity jiujitsu v Japonsku má ve zmíněném 19. století nepřímo na svědomí i zakladatel moderního juda - profesor Jigoro Kano (1859 - 1938). Ten studoval postupně u mistrů jiujitsu Hachinosuka Fukudy, Masumota Ita (který zemřel roku 1881 a zanechal Kanovi své rukopisy) a představitele školy Kito, mistra Ikuby (prvky jeho školy Kano zahrnul např. do judistické katy názvu Koshiki no kata).
Takto získané praktické znalosti, spolu s poznatky, zjištěnými studiem rukopisů mnoha jiných škol i studiem evropských tělovýchovných systémů, zúročil Jigoro Kano ve vlastním systému který nazval JUDO a počal jej pro prvních devět adeptů vyučovat od roku 1882 ve své zakladatelské škole jménem KODOKAN (z japonštiny - škola pro studium cesty), umístěné ve starém budhistickém chrámu jménem Ejshoji. Název jeho systému byl stejně jako u výchozího bojového umění rovněž tvořen dvěma znaky japonské abecedy hiragany - první znak pro jemnost, poddajnost -"JU" - byl shodný se znakem názvu jiujitsu (popř. jujutsu), znak s významem umění "JITSU" (JUTSU) byl nahrazen znakem "DO", znamenajícím cestu. Takto Kano oba styly rozlišil a vyjádřil rozdíl mezi nimi - "DO" mělo vyjadřovat místo válečnické zručnosti spíše duchovní růst studenta, a ohledem na jeho výchovu a morální a intelektuální rozvoj. Upřednostňoval dvě zásady - za prvé Seirjoku zen jo (co možná nejúčinnější využití tělesných a duševních sil) a za druhé Jita kjoei (zdar pro všechny prostřednictvím vzájemné pomoci a porozumění). První zásada byla shodná s jednou ze zásad jiujitsu.
jujitsu.jpg (3414 byte)
Díky tomuto přístupu se KODOKAN proslavil a již v roce 1886 zde cvičilo 112 žáků. Rozepře o funkčnosti zmíněného nového stylu mezi KODOKANEM a tokijskými školami jiujitsu vyvrcholily roku 1885, kdy prefekt tamější policie uspořádal tzv. utkání pravdy (dojo jaburi) mezi KODOKANEM a školou jiujitsu TOCUKI. Zápasy byly tvrdé, mělo dokonce dojít i k úmrtí. Judisté tehdy vyhráli v 11 střetnutích a jednou bojovali nerozhodně. Jako úspěšnější systém bylo pak u Japonců více preferováno judo a tyto preference se později odrazily i v rozvoji bojových umění v Evropě a na dalších kontinentech. V Japonsku se pak judo začalo vyučovat na univerzitách Gakuhin, Ichiko a Tokio. Jigoro Kano se stal japonským ministrem školství (později i členem Japonského olympijského výboru a zakladatelem a prezidentem Japonského sportovního svazu) a prosadil výuku juda a kenda (sportovního šermu bambusovým obouručním mečem) i na středních a základních školách. Osobnost Jigora Kana zastínila tehdejší osobnosti mistrů jiujitsu. V období let 1885-1900 pak i ostatní školy BUDO začaly podle Kanova pedagogického vzoru používat rozdělení technických stupňů na stupně KYU a DAN. Tak v podstatě Jigoro Kano ovlivnil jiujitsu, kde se většinou nyní, na rozdíl od historie, používá stejné dělení[4]. V minulosti bylo v tomto stylu ke stejnému účelu používáno spíše licencí[ ].

Mike Tyson

9. dubna 2008 v 19:42 | Hoang |  VIDEA

next boxing legend

9. dubna 2008 v 19:16 | Hoang |  VIDEA